OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britové THESE MONSTERS patří do kapel, které ať strčíte do jakéhokoliv šuplíčku, vždy někde něco nesedí, přečuhuje, vylejzá nebo se zkrátka nevejde. V jejich tvorbě se dají vystopovat prvky noise rocku, obhroublého stoner metalu, post rocku i free jazzu. Něco jako kdybyste z EPHEL DUATH vykostili veškeré technické finesy, nechali je týden plácat ve stoce a nádavkem každému nasypali lajnu kokainu. Společnost jim v úterní večer dělali domácí odchovanci magické garáže MITOTE.
Ty krátce po čtvrt na deset započali program. Dvě kytary, bicí, žádná basa a odkazy na staré devadesátkové emo-hardcore, poctivě říznuté obhroublým pust punkem se silným důrazem na kytarovou melodičnost, to jsou hlavní znaky tohoto tria. Jedna z mála kapel, kde absenci baskytary téměř nevnímám. Na zvuku trochu vadil vystrčený kopák a místy lehce zazděná druhá kytara, ale na výsledku se to příliš nepodepsalo. Upocené vousy, poctivá porce špinavé energie, spousta hezkých melodických nápadů a stále výtečně jedoucí rytmická část. Krom jistot ze stále aktuálního alba „Roadside Picknik“ zazněla i nezanedbatelná část zajímavých novinek, závěr patřil přelaďovací noiseové mezihře a vyústil v poněkud disharmonický konec. Sympaticky civilní vystoupení, které uteklo jako voda, zanechalo do půlky zaplněnou Lampu v příjemném očekávání věcí příštích.
Nástup THESE MONSTERS byl hodně intenzivní. Hutný, špinavý sound a disharmonické skladby dokonale zhudebňovaly těžkou ranní kocovinu se všemi jejími aspekty. Většinu pozornosti na sebe poutal kytarista a zpěvák Sam Prior, který nezřízeně lítal na prknech klubu jako smyslů zbavený, jeho blonďatá kštice mu zakrývala obličej a ušmudlané šedé mrkváče ústily do rozdrbaných, polorozpadlých plátěných botek. Image zhýralého mládí dokonale podtrhovala zhýralou produkci, která ve své náruči tiskla jak noisové plochy, tak hardcorové riffování i bluesové a pseudojazzové fragmenty. Výtečně zakomponovaný saxofon, který neustále přikládal neurotické prvky, kazil snad jen jeho hráč poněkud lascivními pózami – hudba však byla strhující a nakažlivá. Neodpustím si jeden poznatek, který tak docela sám nechápu. Ačkoliv THESE MONSTERS nehrají nic typicky britského, nemohu se ubránit dojmu, že ten anglánský sound poplatný ostrovním kytarovkám u nich nevyčpěl a příjemně zasmradil celý klub.
Britové předvedli set nabitý originalitou, tlakem a emocemi, jaký jsem už opravdu dlouho na českých pódiích neviděl. Přivodili mi tím jeden z nejsilnějších koncertních zážitků pro tento rok. Perličkou vypovídající o jejich poněkud punkovém přístupu ke všemu kolem je fakt, že baskytarista si na místě koncertu sháněl nástroj, neboť ten svůj pozapomněl na minulém koncertu. Doufám, že další návštěva v České republice na sebe nenechá dlouho čekat.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.